Varování na Blog.cz

Začalo to inzerátem, ze kterého se prakticky nic nedozvíte. Jen to, že firma hledá člověka do reklamně-marketingové firmy. V mém případě to byl post asistentky, ale existují i inzeráty typu řidič, manažer, obchodní referent, promotérka a x dalších. Čím větší pestrost nabízených pozic, tím větší šance pro Jobing, že lidé odepíší. Samozřejmě taková škála zaměření v Jobingu neexistuje.

Na inzerát asistentky jsem reagovala. Do pár hodin mi přišla emailem odpověď s termíny, kdy se mám dostavit na pohovor. Taková rychlost- a v dnešní době!! Zřejmě je muselo moje CV velice zaujmout. Plna očekávání jsem si telefonicky domluvila schůzku.

Po chvíli čekání, jež jsem strávila vyplňováním dotazníku a sledováním Óčka, které na obrazovce hrálo, jsem se shledala s manažerem Jobingu.

Tento ani ne třicetiletý úspěšný pán mi vysvětlil, že vlastně žádnou asistentku nehledají. Hledají pouze další manažery, silné a ambiciózní hráče. Lidi, ze kterých si manažery sami vychovají... Byla jsem mystifikována. Proč mě tedy zvali na pohovor, když jsem se hlásila na úplně jinou pozici?! Na otázku, co za činnost bych tedy ve firmě konkrétně vykonávala, mi manažer odpověděl opět nicneříkající naučenou frází: Prý je nutné si udělat čas na celý den a podívat se, jak firma funguje. Přímé odpovědi se mi tedy nedostalo. Vše bylo skryté v mlze a paradoxně to znělo lákavě.

Hlavou mi šrotovalo: mám dělat za pár šupů jako doposud? Nebo přijmout nabídku chlapa, který sedí přede mnou, vůbec nevypadá na to, že je manažer a třeba, když budu dobrá, stát se časem také manažerkou? Kdyby byl přesvědčený, že na to nemám, přece by mi práci nenabízel. A když to dokázal on- obyčejný absolvent gymnázia, proč ne já? V žádné firmě Vám navíc kariérní růst na prvním pohovoru nenabídnou, tady ano. Proč? V čem jsou jiní? Co když je tohle moje životní šance? Souhlasila jsem s další schůzkou, přestože mi ten chlapík nic nesdělil, ale působil nadšeně, spokojeně a dojmem, že to, co mi tady nabízí, není pro každého a přestože je finanční krize, v jeho firmě si můžu splnit i ty nejtajnější sny. Znělo to skoro jako pohádka. No neberte to!!

Další den jsem podle dohody dorazila na tzv. pozorovací den. Přišla jsem asi o deset minut dříve a z kanceláře se ozývalo skandování a tleskání. Poté, co hluk utichl, vyšel manažer ze včerejška, uvedl mě do místnosti plné 20-30letých lidí- "budoucích manažerů" a dal mě na starost svému nejlepšímu člověku, který se mi měl celý den věnovat.

Nejdříve jsme si zašli s tímto mladíkem do blízké kavárny a probírali mé představy. Jaké mám plány do budoucna, čeho bych chtěla v životě dosáhnout, co čekám od nabízeného místa, atd. Neustále po mě chtěl, abych mu sdělila svůj největší sen, který bych si z vydělaných peněz ráda splnila. Vnucoval mi např. představu letu do vesmíru nebo pořízení luxusního vozu. Zvláštní!! Na každém pohovoru, který jsem kdy absolvovala, všechny zajímala jen má studia a praxe, ale mladého kravaťáka zajímalo jen to, kde bych si chtěla válet šunky, až bych byla manažerkou... Poté, co mi mladík vzal iluze, že nebudu pracovat v kanceláři za PC, jsem byla zvědavá, co tedy dělají a jak firma funguje, čemu se jako JOBING věnují, protože manažer na schůzce odmítal cokoliv sdělit. Mladík působil velice sebevědomě, rázně, vyzařoval z něj respekt. Takřka mě nepustil ke slovu, ale s odpověďmi se cukal a namísto toho mě začal zkoušet, jaké máme typy reklam. Když jsme se dobrali až k rozdávání letáků, vytáhl jakýsi materiál a ukazoval, že toto je nejúčinnější forma reklamy. Přímo do ruky materiál klientovi předat a vysvětlit, že něco takového se nabízí. Mnohem účinnější než reklama v televizi a rádiu. Neustále se odvolával na materiály, které měl s sebou (volné lístky do divadla za určitou finanční hotovost), nabádal mě, ať si je řádně prohlédnu a že přesně s těmito materiály pracují. Protože po mně mladík chtěl vymyslet slogan na leták, práci jsem si spojila s tím, že se budu podílet na výrobě těchto materiálů- tvoření reklamy. Po tomto mi mladík sdělil, že jdeme na to a pojedeme kousek za město. Předtím mi vysvětloval, že dělají pro různé firmy, tak jsem předpokládala, že se pojedeme podívat, jak se zakázka vyvíjí a vrátíme se zpět do kanceláře. Nastoupili k nám do auta další tři mladí lidé z firmy a s plným autem jsme vyrazili.

Cestou všichni vykládali, např. jak dobře se má ta a ta dívka z jiné pobočky Jobingu, že si zrovna kupovala auto za půl milionu, a když šla vybírat peníze, tak slečna v bance nevěřila, že tak mladá dáma může být bohatá a jak je to super už v tak mladém věku vydělávat kupu peněz. Na jednu stranu mi bylo nepříjemné toto poslouchat, na druhou stranu jsem si říkala, že konečně jsem se dostala do firmy, kde mají mladí lidé uplatnění a kde vůbec nezáleží na vzdělání a zkušenostech, ani na kontaktech, které Vás všude protekčně protlačí, ale na schopnostech, které ve firmě získáte. Připadala jsem si důležitá, že sedím s nimi v autě... Když si na to teď vzpomenu, říkám si, jak jsem mohla být tak hloupá!

Když jsme se blížili k cíli, začali se ostatní bavit o barácích, které minule "nedodělali" . Vůbec jsem netušila, proč se baví o nějakých barácích! Mladík mi sdělil, že jdeme seniorům nabízet O2 tarify. Aha, takže bude zřejmě nějaká domluvená prezentace nabídek v domově důchodců nebo něco podobného. Chyba!! Až když ostatní začali hledat místo, kde naposled skončili a dali mi do rukou smlouvy O2 mi došlo, že ta úžasná reklama, kterou tady ti puberťáci v laciných oblecích dělají, není nic jiného, než přímý prodej a obcházení paneláků. Zvonění na zvonky. Haha, manažeři.

Okamžitě jsem řekla, že takhle jsem si to nepředstavovala! Mladík mě začal ujišťovat, že tohle byla jen dočasná zakázka, která už končí, a že hned, co to dodělají, tak budeme pracovat už jen pro firmy a to je jednání na úrovni. I jemu prý bouchání na dveře příjde ponižující, ale musí to vydržet. Protože pro něj je toto pouze dočasné a za pár měsíců si bude otevírat vlastní kancelář a sám bude manažerem, tak proč by teď pár takových pochůzek nevydržel?

Ok, řekla jsem si. Pokud já sama dnes nebudu nic nabízet, ale jen se dívat, tak dobře. I když zalily mě výčitky, že kvůli dnešnímu pozorovacímu dni jsem v současné práci dala výpověď ze dne na den (na celý den by mě totiž jen tak nepustili), a to jen proto, abych chodila po panelácích a zvonila na důchodce??... Bože! Do čeho jsem se to nechala uvrtat! Kdybych měla vlastní auto, hned bych asi jela domů. Připadala jsem si spíše jako unesená.

Celý den jsem sledovala, jak mladík úlisně oblboval důchodkyně takovým způsobem, že jsem se držela, abych já sama nevykřikla: "Paní ne! Nepodepisujte to! Je to podvod! Copak neslyšíte, jak Vás oblbuje?!!!"

Nic proti službám O2, ale z takového otřesného způsobu, jak to dělá Jobing a další podobné dealerské firmy, je mi fyzicky nevolno. Nejde jim o blaho lidí, jako spíš utlačit každého, kdo otevře, na nějakou smlouvu. Ano, někomu to může ušetřit náklady, to nepopírám, ale proč nutit někoho, u koho víme, že mu to zhorší dosavadní situaci? Proč? No právě proto, protože lidé v Jobingu nemají žádný fixni plat+ provize, ale pouze provize. Nikdo jim neproplatí nachozené a najeté kilometry, pouze uzavřené smlouvy. Proto se nedívají, kdo co potřebuje, ale kdo je slabší jedinec a nechá se utáhnout na vařené nudli a na řečech typu: " Vy jste ale fešanda, jedu přímo za Vámi, dálka jako blázen... tak jsme tady na ten vánoční úklid, haha, ne nelekejte se , Vy na nás koukáte jak na zjevení, já ale nejsem mimozemšťan". Normálnímu člověku by mělo dojít, že za takovými kecy se vždy schovává dealer a že vás chce jen oblbnout srandovníma řečičkama, aby zakryl pravé úmysly. Čím méně faktů o produktech a více legrácek a "show", tím více by měl být člověk do smlouvy vmanipulován. Já osobně bych takovému šaškovi ihned zavřela před nosem, ale starší lidé jsou tak důvěřiví!!! Viděla jsem na vlastní oči, jak důchodci podepisují a ani pořádně neví co!

Když se mě mladík čas od času ptal, co na to říkám, nechtěla jsem být nezdvořilá, pouze jsem sdělila, že jsem si tuto práci představovala jinak, ale stále jsem se usmívala, protože byl ke mě moc milý, pozorný a slušný. Večer jsem však zklamaně nasedla se zbytkem týmu do auta a jeli jsme zpět.

Ani komunikovat s lidmi v autě se mi nechtělo, jak zvláštně jsem se cítila. Manažeři a chodí po barácích? Kdo to kdy slyšel? Když jsme se blížili ke kancelářím, odkud jsme ráno vyjížděli, sdělil mi mladík, který se mi celý den věnoval, že s ním teď půjdu psát jakési testy. Byla jsem ráda , protože jsem celý den nebyla na záchodě (kde taky, cpát se někomu do bytu nebo někde před panelákem?!) a těšila jsem se, až se odskočím. Ani pořádné jídlo jsem během dne nesnědla, když nepočítám pečivo.

Testy z obchodních dovedností jsem napsala dobře. Možná jen z toho důvodu, že jsem se obchodu shodou okolností v předchozím zaměstnání věnovala a navštívila díky tomu řadu školení v oblasti marketingu, a ne, že bychom něco z toho dnes s mladíkem probírali. I když teď si myslím, že ty testy stejně nikdo nečetl.

Manažer firmy si mě pozval dále, opět mi pokládal otázky v podobném duchu jako na první schůzce: proč si myslíte, že jste pro naši firmu ta pravá, jaké máte slabé a silné stránky, co se Vám na dnešním dni líbilo a bla bla bla... Bylo mi to úplně jedno, po tom ponižujícím dni jsem neměla chuť nikoho přesvědčovat o svých kvalitách a nedostatcích. Sdělila jsem, že nabízet tarify nasilím starým lidem se mi nelíbí, ale jinak že to byl velice akční den (abych neurazila a na dnešním dni našla aspoň nějaké pozitivum), a že mu na otázku, proč bych měla být ta pravá nedokážu odpovědět, protože já sama nevím, zda se na tuto pozici hodím a každý člověk je svým způsobem v daném oboru nahraditelný. Upřímnost nade vše. Manažer mi sdělil, že mladík, který mě měl dnes na starosti je přesvědčený, že tuto práci zvládnu a přivítal mě ve firmě. Aleluja. Bylo mi to jedno. Čekala jsem, že z mých laxních odpovědí mi řeknou, že nejsem ten dravý manažerský typ, který hledají. O to více jsem byla překvapená že mi dali šanci se u nich ve firmě vypracovat. Tehdy jsem však ještě netušila, že přijímají úplně každého.

Opět silně zmatená jsem odcházela domů. Bylo to v pátek v noci a já měla v pondělí nastupovat. Celý víkend jsem přemýšlela, zda v takové firmě chci pracovat. Mladík tvrdil, že O2 tarify už nabízet nebudou, takže jsem v tom případě ani netušila, co za práci budu v příštím týdnu vykonávat. Moc jsem nad tím uvažovat nechtěla. Stávající pracovní poměr jsem již měla ukončený, a bohužel žádné jiné pracovní eso v rukávu nebylo. Vše jsem vsadila na Jobing, byl to risk a já si uvědomila, že možná nevyšel. Ale protože jsem práci potřebovala, řekla jsem si: jdu do toho, nic jiného mi vlastně nezbývá...

A tak začal po víkendu můj první pracovní den: Měla jsem se dostavit před sedmou hodinou. Celkem brzo, viďte. Na gaučích před kanceláří seděli další lidé, které jsem chvilkově ve svůj pozorovací den zahlédla. Také byli ve firmě pouze pár dnů, jak jsem zjistila- nováčci.

Úderem sedmé hodiny ranní se všichni zvedli a začali bouchat pěstí na dveře, které sousedily s manažerovou kanceláří. Po krátkém bouchání a řvaní nás všechny vpustili dovnitř. Všichni již byli seřazeni za sebou, s rukou připravenou na plácnutí (asi jako hokejisté po utkání). Šla jsem poslední a po vzoru ostatních si se všemi plácla. Co mě překvapilo nejvíc, bylo to, že v místnosti nebylo ani pořádné vybavení: jen židle, tabule, počítač a jeden stůl s pohovkou. Trochu málo na tolik lidí.

Lidé z Jobingu mi přišli, jako by si do jednoho vzali extázi: kroutili se do rytmu diskotékové hudby, která v místnosti hrála, kopali si s míčem, přešlapovali a tleskali. Díkybohu, že jsem toho byla ušetřena. Jeden kluk, který mě měl toho dne mít na starosti, mě totiž seznamoval postupně s ostatními kolegy a tak jsme aspoň ten diskotékový čas strávili trošku normálněji.

Poté, co se všichni jakžtak uklidnili, se utvořil kruh. Začalo se do rytmu tleskat a křičet JOBING!!! Tleskat a JOBING!!!! Tleskat a JOBING!!!! Jen jsem stála a nevěděla, co si myslet. Ale aspoň se vysvětlilo to včerejší skandování.

Na rozproudění se pak hrála jakási trapná hra. Přišlo mi , že se nacházím spíše na základní škole během přestávky a ne v manažerské kanceláři.

Už bych lhala, když bych tvrdila, zda dříve proběhl meeting nebo impact (je to jakýsi výklad, který je zaměřený vždy na určitou problematiku: např. oblečení manažera, chování manažera, kariérní růst v Jobingu atd.), ale s příchodem nováčka- tedy mě, bylo na plánu i seznamování.

Měla jsem si stoupnout před tabuli a "přesvědčit" kolegy, že k nim patřím. Začala jsem povídat cosi o sobě a ozvalo se stádové bučení. Prý nejsou zvyklí na povídání, ale na činy. Mám buď zazpívat, zatancovat nebo udělat striptýz. Tak jsem jim zatancovala, abych nevypadala jako suchar.

Všichni působili tak uvolněně, nechtěla jsem být jediná upjatá a nutno říct, že když děláte to, co oni, je atmosféra celkem fajn. Nakonec jsme se opět seřadili do kruhu, rozdělili si týmy, ve kterých se toho dne mělo pracovat, symbolicky jsme si se svým parťákem uprostřed kruhu plácli a jestě v malých hloučcích se radili, jak dnes na sobě zapracujeme, jak jim to naboucháme a JUICE!!!

JUICE je jakési heslo, které lidé v Jobingu vykřikují, kdykoliv na meetingu řeknou něco super ve spojitosti s firmou, když řeknou něco vtipného či zajímavého a další pak toto heslo sborově opakují. Něco jako kdyby kněz řekl ámen a celý kostel zahalekal ámen také. JUICE je zkratka "Join Us In Creating Excitement", prostě "džus". Džus je něco jako pozdrav, džus je něco jako super, džus je i práce, kterou dělají, protože v Jobingu se nechodí pracovat do terénu, ale chodí se džusovat. Nemáte dobrou náladu, ale jste nadžusování. Džus, džus džus!!!! Pak jsme opět vyfasovali smlouvy O2 a šli na snídani.

V duchu jsem byla tak naštvaná!!! Prý "O2 už dělat nebudeme", jasně..! Ale spíše než naštvaná jsem byla opět nesvá. Tak dnes mám udělat tři smlouvy? A jak, když ani nevím, co O2 nabízí za tarify a za kolik...?? Jak je možné, že Jobing nechá první den nabízet produkty, zatímco samotný operátor si své zaměstnance školí minimálně dva týdny až měsíc??? Ani na snídani jsem neměla náladu, dala jsem si pouze čaj s tím, že se najím až na oběd. V deset hodin se vyrazilo do terénu. Už tři hodiny od rána zabité a zatím žádná práce vykonána.

Jeli jsme na stejné místo, kam posledně. Nekomentovala jsem, že údajně O2 už mělo končit a spíše jsem poslouchala, jak mladík, který dříve celý den zaučoval mě, hustí ty stejné řeči do staršího kluka, který měl dnes také pozorovací den jako já posledně. Ten byl ovšem více aktivní, vyptával se na spojitost se SaveMaxem apod. Tehdy jsem nevěděla, jak blízko k sobě tyto firmy vlastně mají.

Den probíhal opět zvoněním na zvonky a lanařením stařenek a dědečků do smluv. Naštěstí jsem nic nemusela nabízet sama, bylo to ve dvojicích. Když jsem se na to cítila, mluvila jsem sama a když došlo na téma, o krerém jsem neměla ani páru, kolega mě zachránil a převzal to do svých rukou.

Denní plán jsme udělali. On měl pět smluv a já jako nováček tři (za smlouvu, pokud Vám to člověk na druhý den telefonicky nezrušil, se vyplácela pětistovka), takže kolega měl vyděláno 2500Kč. Za jeden den? No paráda!! Začala jsem přemýšlet o penězích. Jeden den v práci a tolik si vyděláte! To nikde nemáte! Už jsem moc nekoukala na to, co se prodává a jak, ale ŽE SE PRODÁVÁ. Tohle je totiž tvrdý byznys. Když jsou ti lidi tak tupí, že podepíšou cokoliv a nic o tom ani neví, je to jejich smůla a jejich blbost. Nadžusovali mě... Už jsem se viděla, jak si za ty peníze kupuju věci a jak se časem, až bych překousla tyhle pochůzky, pomalu ale jistě stávám manažerkou.

Vím, že teď to je směšné, ale kdo to nezažil, neví, jací jsou lidé v Jobingu skvělí manipulátoři a že začnete časem dělat věci, které byste normálně neudělali. Večer jsme jeli zpět na firmu. To, že jsem si nakonec žádný oběd dát nestihla a během dne si ani jednou neodskočila na malou, bylo vedlejší. Hlavně, že jsme splnili plán a budeme zvonit.

Zvonit? Ano, to se totiž v sedm hodin večer všichni sejdou jako ráno, za bouchání na dveře jsou za odměnu vpuštěni dovnitř, plácají si s kolegy, vykřikuje se JOBING, tleská se, pak se doprostřed kruhu postaví kovový zvon a kdo splnil dnešní plán, jde si na tento zvon zazvonit a obíhá celý kruh tvořen kolegy a s každým si plácne, zatímco všichni sborově křičí: "GO GO GO GO GO" Prostě jeď, seš machr, seš bouchač, seš super, že zvoníš, seš nej. JUICE!!! A pak se opět v malých hloučcích týmově řeší, jak byl dnešní den úspěšný, co na sobě do zítřka zlepšíme a na čem zapracujeme.

Váš trenér Vás buď pochválí nebo sjede před ostatními kolegy jako malého fracka. To závisí podle počtu smluv, kolik donesete. Takže se vlastně snažíte smlouvy denně bouchat nejen kvůli výdělku, ale také proto, abyste nemuseli denodenně vysvětlovat, proč se Vám dnes nedařilo a že normálně takový lajdák nejste.

Den u konce a domů jsem došla až před devátou večer- téměř 14 hodin v práci. Přítel se divil. Hodně se vyptával. Ale copak jsem mu mohla říct, že jsme celý den chodili od dveří k dveřím a nabízeli O2? Konečně jsem se poprvé během dne pořádně najedla, trošku doma poklidila a šla spát, protože jsem na druhý den opět brzo vstávala.

V úterý se vše opakovalo.

Opět ranní rituál aneb vpuštění bouchajícího stáda do místnosti, plácání si s kolegy, tleskání a křičení v kruhu, ranní hry, meeting (JUICE!!!), impact (JUICE!!!), vítání nováčka ze včerejška- opět bučení, a nabízení alternativ: tanec, zpěv, striptýz, rozdělování do dvojic a týmová porada. Každodenní rituál, neustále se opakující kolotoč.

Tentokrát jsem si snídani neodepřela a v deset hodin jsme vyrazili do terénu.

Opět probíhalo zvonění na důchodce a jak již teď vím- lhaní do očí. Jeli jsme již do jiné lokality než posledně, ale kolegyně používala stejné argumenty, jaké se používaly v předchozím městě. "Bude se Vám tu stavět zesilovač na posílení signálu a vy jako důchodce máte ze zákona slevu na poskytování telekomunikačních služeb. Já Vám nejdu nic nabízet ani prodávat, pouze Vám předat tuto obálku. Takže mi to tady akorát podepište..." Vzala jsem si pak děvče stranou a ptám se, jak to teda je s tím zesilovačem, posledně mi kolega totiž vykládal, že v městě, kde jsme byli, se to opravdu bude stavět, a teď mám pocit, že je to lež. Potvrdila mi to. Mám si prý vymýšlet. Že na to víc lidi kývnou.

Ten den jsem již měla udělat pět smluv jako kolegyně, s její pomocí jsme obě plán splnily, takže už i já měla vyděláno za den 2500, ale řekla jsem si DOST!! Jako by nestačilo, že mám dělat blbečka za pomocí technik lámání ledů tvz. ice break: ("Jdu k Vám na to pečení cukroví... teda, konečně nějaký sympaťák mi přišel otevřít"), mám i lhát?!!! To se nedělá!!!

Došli jsme na firmu. Kluk, co se onehdá ptal na spojitost se SaveMaxem už tam nebyl.

Večerní tleskání, ječení, zvonění zvonců bylo pro mě spíš nepříjemné a já vyčerpaná a hladová dorazila domů.

Ve středu jsem nešla. Necítila jsem se dobře a svému trenérovi dala vědět, že nedojdu. Necítila jsem se na to spíše psychicky, než že bych byla oslabená nemocí. Den jsem strávila doma přemýšlením. Je sice pravda, že peníze, které si tam můžu vydělat, jsou super, ale jsem strašně unavená, nemám čas na jídlo, protože mě parťák honí, abychom splnili a večer zvonili, člověk si ani důstojně nemůže dojít na záchod...

Už jsem naivně nečekala, že bych se mohla vypracovat na manažerku, protože zdravě přemýšlející člověk prokoukne letadlový systém, který je nastaven. Abyste se z obyčejného blbečka vypracovali na lídra, musíte mít pod sebou pár nováčků. Když jste v tomto dobří, a zvládáte kočírovat nové tváře, stáváte se trenérem a máte pod sebou jak nováčky, tak i lídry. Jakmile se z vašich lídrů alespoň pět lidí vypracuje na trenéry, vy se stáváte asistentem, který se zaučuje na manažera a otevírá novou pobočku, kde si tvoří vlastní tým lidí, ze kterého sám vzešel. Klasická pyramida.

Jenže všichni nemůžou být manažeři, je tak? Nové pobočky se nemohou otevírat donekonečna. Věřit v něco takového je bláznovství. Možná na začátku, když se do týmu dostanete a pobočky jsou dejme tomu v celé republice dvě. Ale ne, když dojdete a ve firmě je x lidí, kteří doufají, že s vašim příchodem se oni posunou výš. Už jen vychovat oněch zmiňovaných pět trenérů je celkem nereálné a běžná situace je, že například po dvou až čtyřech letech máte jen jednoho trenéra, protože lidé to prostě prokouknou a odcházejí. Odcházejí ti, kteří zjistí, že dosáhnout v letadlovém systému na manažerský post je nereálné a v tom případě je pro ně chození po venku ztrátou času. Zůstávají ti, kteří věří, že se jednou manažery stanou. Vidí, že kolegové odpadávají, protože jsou "slabí a nevydrží" a mají radost, že jsou blíž k cíli. Ale to, že každý den noví přibývají a v podstatě se z trenérského místa již několik let nehýbají, je smutné.

Jsou to snílci, kteří se utěšují, že je to sice zatím ta horší práce, ale až budou manažeři, tak se budou jenom smát. Budou za vodou a budou si užívat života. Po pár letech možná zjistí, že je to trošku jinak, ale přesto neodejdou, protože když už jsou trenéři a jsou tak blízko, přece to nevzdají!!! A tak budou dalších pár let zvonit na zvonky. Možná se jim jednou opravdu poštěstí, ale ve většině případů nakonec odejdou. Naprosto zničení.

Ten, kdo toto čte a nevadí mu pracovat celý den, nemít si kam dojít na záchod a nemít žádný soukromý život, klidně jděte do toho. Pokud nejste naivní, že se stanete manažery, ale chcete zlepšit komunikační dovednosti a nevadí Vám šaškárny s tleskánám a skandováním, JUICE a podobnýma kravinama, taky do toho!! Ale ta atmosféra Vás strhne. Časem tomu propadnete a možná sami začnete věřit, že být manažerem je reálné, což ve skutečnosti není.

V žádném případě však nechci o lidech z Jobingu tvrdit, že to jsou blázni. Spousta z nich mají vysoké školy a jsou opravdu inteligentní, ale to prostředí z nich udělá to, co jsou- duševní trosky bez ničeho. Tvrdí sice, že vydělávají, ale to, že si sami hradí cestovné do terénu a neustálé telefonování s kolegy, neřeknou. To, že si takovou a takovou částku vydělají za den to ano, ale za kolik hodin venku denně?! Proč neřeknou narovinu- mám příjem (dejme tomu) 40.000, ale polovina z toho, co vydělám, padne za výdaje v práci? Mám "super džob", ale nemám žádné koníčky a volný čas? Možná budu manažerem, ale chodím zvonit na zvonky? Neustále se ve firmě zlepšuju a makám na sobě, ale nemám si ani kam dojít na záchod? Probuďte se proboha!!

Abych to nějak dokončila, v den, kdy jsem byla doma, jsem kromě přemýšlení a ujištění, že v Jobingu se zničit nenechám, hledala práci novou. Mohla jsem to skončit rovnou, ale peníze, které si tam člověk vydělá, dávají až za pět dnů do obálky a já o ně nechtěla přijít.

Ve čtvrek jsem nastoupila a opět prošla ranními rituály+ vítáním nováčků. I když se mi z toho zvedal žaludek, dělala jsem to samé, co oni a utěšovala se, ještě dva dny, ještě dva dny... Vydrž to!!

Na snídani jsem navrhla kolegům- začátečníkům jako já, že bychom mohli zajít do kavárny, kde jsem měla první schůzku se svým trenérem, protože je to blíž, než pizzerie, kam chodíme pořád. Odpověděli, že tam my nesmíme. Do kavárny můžou právě jenom trenéři. Žasla jsem. No vida, kdo by to byl tušil, že v dnešní době si člověk dobrovolně a bez souhlasu svých rádoby nadřízených nemůže ani vybrat restaurační zařízení. Přešla jsem to bez komentáře a vyrazili jsme do naší obvyklé pizzerie.

Toho dne se mí kolegové rozpovídali trochu více a já zjistila, že mají na firmu stejný názor jako já a že si hledají normální práci. Trochu mě zahřálo na srdci, že nejsem jediná v Jobingu, kdo o tom takto uvažuje, samozřejmě krom lidí, kteří tam jsou delší dobu a manažerské vizi naprosto propadli.

Naštěstí v ten den nebylo na plánu O2, ale elektronická zdravotní knížka- IZIP, což je produkt, který je zdarma a může být lidem celkem užitečný, tak se mi čtvrteční chození po panelácích tak neprotivilo jako jindy a večer jsem opět úspěšně zvonila, i když jsem si myslela svoje.

Pokud pamatujete, prosinec 2009 byl co se týče sněhu velmi štědrý. Co jsem nastoupila do Jobingu, sněžilo každý den a dělaly se závěje. Ve městě, kde jsme bouchali na dveře to ještě bylo dobré a přestupy z paneláku do paneláku tak nemrazily, ale další den- v pátek na vesnici to bylo katastrofální. Nejen, že jsme nejeli autem jako obvykle, ale vlakem (za své peníze samozřejmě). Vlak nás dokonce vyhodil kdesi u lesní pěšinky, takže jsme se museli brodit několik kilometrů sněhem k místům, kde bylo pár řad stavení a zkoušet to tam. Protože naši lídři a trenéři uznali, že toto není moc dobrá lokalita, jeli jsme jakýmsi školním autobusem plného dětí zpět (za své peníze, jak jinak), a ještě horko těžko něco naháněli v panelácích. Není třeba popisovat, jak vtipný a žalostný pohled na nás byl. Na nás- vyfešákované rádoby manažery v oblecích, trmácejících se MHD se smlouvami v rukách. Styděla jsem se a v duchu děkovala, že jsem nepotkala nikoho známého, jinak bych se hanbou propadla.

Po tomto "úžasném" dni jsem byla promrzlá, necítila jsem od chladu nohy, teklo mi do bot. Neměla jsem náladu a dávala jsem to svým "kolegům" najevo, že s tímhle trapčením nejsem spokojená. Ti se usmívali, vyzývali mě, ať je neneguju a ať si to užívám, že tohle, co v Jobingu, tolik dobrodružství a legrace si jinde neužiju. Myslela jsem si svoje. Džus!! Ten večer jsem poprvé nezvonila.

Kromě úchylných rituálu- tleskání, JUICE!!! zvonění, GOGOGOGOGO!!!, JOBING!!!, měl večer alespoň jedno pozitivum: v pátek jsme měli na firmě večeři. Pokud se dají večeří nazvat jakési zapékané taštičky plněné šunkou a salámem z večerního bufetu aneb manažerské menu.

Po práci jsem byla domluvená s novými kolegy na pivko a debatu. Bylo nám jasné, k čemu se schyluje- k hromadnému odchodu.

To, že si Jobing zakládá na rozdělování do kast, kdy jsme nemohli jít do stejné restaurace jako naši služebně starší kolegové a nebo si sednout v kanceláři na pohovku, jen proto, že nejsme lídři, bylo dobré v tom, že jsme byli v podstatě pouze "mezi svými"- s nováčky, nikdo nás nehlídal, pokud jsme o Jobingu řekli něco špatného a nevyzýval nás, ať okamžitě přestaneme negovat ostatní. Pokud by nás vždy hlídala jejich zfanatizovaná zdžusovaná ovce, nikdy bychom nezjistili, že názor, který máme, není ojedinělý. V tomto si Jobing podřezává pod sebou větev.

Rozhodli jsme se nejít na jejich víkendovou vánoční párty. Byli jsme rádi, že si o víkendu odpočineme, a ne ještě, abychom se za vlastní peníze dopravovali si vymývat mozky, plácat si s kolegy a halekat JOBING a JUICE!!!!

V pondělí začal nový týden a z pohledů kolegu bylo jasné, že je zle. Ranní rituály proběhly podle plánů- plácání, tleskání, JOBING!!!! JUICE!!!! ovšem jak se rozdělovalo v kruhu do dvojic, nás, kteří jsme se z vánoční párty neomluvili, nejmenovali.

V týmovém hloučku mně a kolegovi sdělili, že nás na dnešek kvůli neomluvené Christmas party potrestají tím, že nepojedeme do terénu a ať dojdeme zítra. Aspoň nám to ulehčili.

Definitivně jsme téhož dne odešli z firmy nejen my dva "potrestaní", ale i další z páteční "pivní" porady. Celkem tedy čtyři lidé. Takřka všichni nováčci. Po vyjádření názorů na firmu se na nás snesly nechápavé a zlostné pohledy. Byli jsme ujišťováni, že ani nevíme, o co přicházíme atd.

Já si vyzvedla obálku, kde bylo pouze něco přes dva tisíce (to víte, ne vždy vám smlouvy přece projdou). Zasmála jsem se tomu. Za čtyři dny, vždy 13 hodin denně v práci a pouhopouhé dva tisíce. Schválně si vemte kalkulačku a spočítejte, kolik je to na hodinu a nezapomeňte přičíst výdaje za každodenní telefonování v terénu, cestovné, pojištění, daně (po měsíci, kdy děláte na dohodu je třeba si zařídit ŽL). Vyděláte tak tak na nájem a na jídlo. Nemáte čas na kamarády, své protějšky a ve výsledku už ani ty peníze. Ale hlavně, že se stále ujišťujete, že jednou budete manažerem.

Toto není varování pro lidi, kteří v Jobingu pracují, protože je to váš izolovaný svět, kterému věříte a ve kterém trávíte celý čas. Ráno vstanete a už myslíte na večerní zvonec a je to dobře, protože přesně takové lidi tato firma potřebuje. Je to varování pro ty, kteří odpovídají na inzerát a jsou podvedeni a vmanipulováni do něčeho, co by nikdy nedělali. Těžko bych odpověděla na inzerát typu: uzavírání smluv- podomní prodej, ale stalo se. Zaobalili to tak šikovně, že jsem se ocitla v situaci, že mi nic jiného nezbylo.

Své zkušenosti s Jobingem však v žádném případě nelituji- každá zkušenost= dobrá zkušenost. A alespoň jsem se díky Jobingu rozhodla radikálním řezem opustit stávající práci, ve které jsem byla stejně nespokojená.

Krátce po Jobingu jsem nastoupila do normálního zaměstnání, kde jsem pracovala v teple, s přestávkami na jídlo a možností si v pracovní době odskočit na záchod. Teprve po zážitku z Jobingu jsem byla schopna ocenit a vážit si i těchto maličkostí. Byla jsem placená od hodiny+ provize, zaměstnavatel za mě odváděl vše, jak měl a vydělávala jsem více, než Jobingáři, kteří si myslí, bůhví, jak to nevychytali.

Nyní, rok po sepsání tohoto článku, podnikám.

Pokud jste odpověděli na inzerát Jobingu, chystáte se na pohovor a ve snaze zjistit si něco o firmě jste narazili na toto a jste zhnusení, doporučuji i tak vyrazit na pohovor. Není nic lepšího, než si udělat o Jobingu vlastní obrázek.

Ptejte se a bavte se, jak se vykrucují, že více Vám jsou schopni sdělit pouze na pozorovacím dni. Pokud však budou mít odvahu Vám toto na první schůzce potvrdit, bavte se tím, jak Vám budou tvrdit, jak dobře se mají a kolik vydělávají a že jedině takto si vy- úplná nula, uděláte kariéru.

V lepším případě Vám sdělí, že tato práce zřejmě není pro Vás a že nejste typ, který hledají.

Ale nezoufejte. Vlastně jste o nic nepřišli.

A ještě dodatek týkající se vkládání komentářů. K mému článku se samozřejmě můžete svobodně vyjádřit, případně přidat svou zkušenost s Jobingem. A to ať už Váš příspěvek bude pozitivní nebo negativní. Ale nesouhlasím s tím, abychom se zde slovně napadali. Vulgární komentáře budou smazány. Buďte tedy ve svých příspěvcích maximálně ohleduplní a slušní k jiným lidem v této diskuzi, přestože nesdílíte jejich názor.

Děkuje autorka článku